Lisabon

Tak dnes zadny cyklovylet. Dnes budeme poznavat velkomesto. Po snidani jsme vyrazili na predmesti Belem. Je tu smesice mist, ktere stoji za videni. Jeli jsme tramvaji, doufali jsme, ze prijede ta stara, co vypada jako prazske historicke, ale misto ni prijela uplne moderni.
Prvnim mistem byl Pamatnik dobyvatelu. Byl vybudovan jeste za diktatrora Salazara a jak se zda, at pravice ci levice, vsichni diktatori maji stejny vkus. Je to pamatnik ve stylu "fronta na maso". Na stylizovane lodi stoji ve dvou radach vyznamne postavy portugalske historie, v cele s kralem Jindrichem Moreplavcem. Uvnitr je moreplavecka vystava, v sestem patre vyhlidkova plosina. A v projekcnim sale jsme videli moc hezky udelany film - fotokolaz o histrorii Lisabonu. Po kaficku jsme pokracovali k nedaleke Belemske vezi, to je pro zmenu historicky symbol Lisabonu, vypada jako sachova figurka. Nadherny Jeronymsky klaster jsme si prohledli jenom zvenci, i kdyz vlastne v jedne jeho casti byly expozice namorniho muzea, zlateho hrebu dopoledne. Jsou tu saly venovane namornim objevum i modernimu namornimu lodstvu (spooousta map a modelu lodi), v posledni hale jsou i originalni kralovske galery (veslice) v cele nadhere. Celkove cele muzeum nostalgicky pripomina zaslou slavu portugalskeho imperia. Musim rict, ze muzeum se libilo i nasim divkam, ktere puvodne hrozily sabotazi a navstevou botanicke zahrady.
Na obed do centra jsme vratili primestskym vlakem, malem nas zaskocil levostranny provoz zdejsi drahy. U nadrazi v centru jsme se nechali zlakat do male lidove restaurace s nizkymi cenami (do 5 eur za jidlo). Vcelku to slo, jenom Pavel s Pavlou si objednali jakesi hovezi, ze ktereho se vyklubalo cosi, co se skladalo z hromady cizrny a jakychsi polosyrovych odrezku ruznych mas. No, moc toho nesnedli. Ale aspon udelali radost kolemjdouci zebracce, ktere to chutnalo tak, ze jen taktak zachranili talir.
Odpoledni program byl vyhlidkovy. Ctvrti Alfama stoupa nahoru pravidelna tramvajova linka 28 a to je zazitek. Male vozy jsou snad padesat let stare a opravdu se protahuji vzhuru uzkymi ulickami, nekdy I jednokolejne. Opravdu zazitek. Nahore jsme nekolik uzasnych vyhlidek prolozili portskym a pesky se vraceli domu. A jen kousek od penzionu, hned vedle katedraly jsme objevili malicky obchudek, kde meli spoustu druhu portskeho, tak jsme museli ochutnat.
Doprali jsme si peknou posledni portugalskou veceri (zitra nas hosti Lufthansa, to zas vyhladnem) v prijemne restauracce na namesticku u kostela. Pekna tecka za dnesnim dnem. Zita par nakupu, v poledne sbalime, presunem se na letiste a ve ctyri letime.

Diky za pozornost, pokud jste docetli az sem, byl to opravdu hezky cyklovylet!

Plout do Lisabonu...

Rano nebylo hezky, bylo primo zatazeno. Asi zase nejaka vyse nad Azorskymi ostrovy. Snidani v kavarnicce jsme obohatili portskym a vyrazili k oceanu. Meli jsme jet 17 km podel plazi kose podobneho poloostrova Troia. Jenze cesta nas vysplouchla. Celou dobu jsme jeli nekonecnymi piniovymi haji a more napravo a ocean nalevo jsme jen tusili ve vzdalonosti nekolika set metru. Ne ze by ty borovice v narodnim parku byly osklive, naopak, ale more je more.. A konec poloostrova stal opravdu za to - vystavba 20patrovych hotelu a vubec rozkopano. Trajekt do Setubalu nastesti jel ihned, a tak jsme tu stavebni hruzu, ktera postihla ten krasny poloostrov, videli jeste zdali.
Setubal je treti nejvetsi mesto Portugalska, ale my se zdrzeli jen na chvili na hlavnim bulvaru. Porad bylo zatazano, a kdyz jsme svacili dalsi portske, dokonce spadlo I par kapek. A tak jsme radeji vyrazili dal.
Na planu bylo vyhlidkove "ousko" narodnim parkem Arabba. Ale jeste predtim si Eliska hupsla na jedne plazi do more, brr, melo asi 17. A v lete pry miva I 20, chlubili se vcera mistni. Stoupani bylo dlouhe, ale stalo za to. Postuupne jsme se v pobreznim hrebenu dostali az na 380 metru. Vyhledy uzasne, na jih Setubalsky zaliv s poloostrovem Troia a na severru uz jsme v dali videli Lisabon!
Behem sjezdu jsme stihli jedno pivo a u z v rovine konecne zastavili na obed - byly tri hodiny, protoze spoustu casu jsme stravili focenim na jedinecnych vyhledech. Prestoze jsme se snazili krotit, I tento obed nas zase umrtvil. Nastesti nam ale zbyvalo do dnesniho a sooucasne hlavibo cile uz jen 20 km. Byly perne. Silnice 1. Tridy, zadna krajnice, spousta nakladaku. Na rozdil od Spanelu patri mistni ridici do stejne kategorie jako nasi, cili tezky evropsky podprumer. Docela jsme si proto oddychli, kdyz jsme prekrizili dalnici, ktera si vetsinu provozu stahla. A pak uz jsme v poklidu dojeli do pristau Seixal. To byl vlastne cil, na posledni chvili jsem zmenil dve posledni etapy tak, abychom neprijizdeli severovychodnim dopravnim koridorem, ale pekne od jihu a nakonec lodi. Ta nas prepravila primo do centra ke ctvrti BAixa. Lod byla prekvapive rychla, preplula siroky zaliv usti reky Tejo behem par minut. A to byl opravdu cil. Po osmi dnech putovani jsme dorazili z Madridu do Lisabonu.
Bydlime primo v dolni casti romanticke ctvrti Alfama a zitra se z nas stanou poznavaci turiste, kola budou odpocivat

Dnes ujeto 68 km, celkem jsme ujeli 749 km. Nastoupano 680 m, spime skoro u more.

Pres megality k Atlantiku

Uz to zni jako klise, ale rano bylo zase jako malovane. Posnidali jsme v kavarnice za rohem a kolem devate vyrazili po silnici prvni tridy smer Lisabon. Neslo jinak, nastreti tento zazitek trval jen 10 km, silnice totiz funguje jako privadec k dalnici, cili bylo zivo. Trochu jsme si dnes museli zajet, nasim cilem byl menhir a kromlech u Valverde. Co to je kromlech? To je kruh megalitickych kamenu. Zdejsi ma prizvisko "ibersky Stonehenge" a je to nejvyznamnejsi megaliticka stavba na pyrenejskem poloostrove. Dvojity kruh velkych kamenu byl vybudovan pred 5000 lety na jednom z nejvyssich mist okoli Evory. Dostali jsme se k nemu po ctyrkilometrove prasne ceste, prijemne osvezeni po tom vsem asfaltu. Podle mapky mela cesta vest dale, nicmene v realu tomu tak nebylo. Museli jsme se vratit do vesnicky zpet a pokracovat po silnici. Ale jeste predtim jsme u menhiru zdrtili turisty Holandany, kteri nam 7x museli udelat skupinove foto... A pri sjezdu dolu si Pavel (B) poridil defekt zadniho kola, vubec prvni na ceste. Volneho casu jsme vyuzili k nakupu v mistni cukrarne.
Spravnou cyklostezku jsme sice nenasli, ale cyklostezkou jsme pokracovali smerem na Escoural. Uzka silnicka nas vedla opet haji korkovych dubu a vubec pusobila velmi utesene. V Escouralu doslo k dalsi kulinarske nehode, no proste jsme se zase nedopatrenim prezrali. Tentokrat byla v hlavni roli picanha, tenky stejk z hoveziho, podavany s hranolky a s ananasem. Portugalske porce jsou pro dva a stale nam to nejak nedochazi.
Mapy pro Portugalsko jsou mizerne, v Escouralu jsem asi prehledl ve mestecku spravnou odbocku smerem k mori a tak se nam cesta zahy zmenila v polnacku Ale dopadlo to dobre, prestoze jsem mel pocit, ze neklikrat skoncime v nejakem statku, nakonec jsme se po par peknych kilometrech napojili na spravnou silnici. A ta klesala porad dolu. Meli jsme trista metru k dobru a tak jsme si je uzili. Ale taky se nam menila krajina. Korkove duby zmizely a okolo nas byly jen pastviny a pozdeji uplne dole jen pole a kanaly. Kolem pate jsme byli na okraji mesta Alcacer do Sal, cili uz vlastne na urovni more. Je zde totiz dlouhe usti reky Sado, napul reka, napul zaliv. More jsme si neuzili, po pivpauze jsme pokracovali k opravdovemu pobrezi oceanu do plazoveho mestecka Comporta. Vecere byla oproti obedu ponekud dietni - same syry a salaty.
A zitra, zitra je Lisabon!
Ujeto 114 km, celkem 681 km. Nastoupano 850 m, spime u more.

Evora

Spalo se hezky, rano bylo krasne, ale den zacal vystoupanim stometroveho prevyseni nalacno do mestecka Vila Vicosa. Teprve snidane v kavarnicce na namesti uvedla svet do normalniho stavu. Po vyjezdu z mestecka jsme drobne nastoupali do oblasti mramorovych dolu. Je tu nejvyznamnejsi oblast tezby mramoru, na mestecku je to videt. Ale krajina je to hnusna, samy tezebni jerab a hory kameni, jeli jsme tak asi ctyri kilometry. Ale pak se objevila opet znama cyklokrajina a my si uzili snad 9 km pozvolneho sjezdu mezi haji korkovych dubu pokrytych uplne fialovym kobercem kytek.
Mestecko Redondo melo krasne stare mesto, kde jsme se kapku zdrzeli stelovanim Pavlina presmykace a nakupem drobne keramiky. A sotva jsme vyjeli, zavedla nas silnice na nove namesti, kde byl zrovna blesi trh. Jana s Karlem tam koupili moc pekne kravi zvonce.
Do Evory to melo byt jen 59 km a tak jsme se docela loudali. Tu konici, tu fialove kytky, pak mne stipla vosa do ruky, no proste furt nake zdrzovani. Za Redondem se krajina zplacatila, stoupani I sjezdy byly tahlejsi. Posledni pivpauza byla 18 km pred cilem (0,33 piva = 7 eur...). A pak se to najednou rozjelo, preskocili jsme par kopecku a pred nami se zjevila Evora, dnesni cil.
Evora je mesto na seznamu svetoveho dedictvi UNESCO, moc jsem se sem tesil. Byl jsem tu pred 14 lety, vim, ze se mi tu libilo, ale jakse ukazuje, nepamatuji si vubec nic. Mesto ma kompletni hradebni okruh a uvnitr je cele zachovale prakticky ve stavu z 16.stoleti. NAvic v samotnem centru byl ve 20.stoleti objeven velmi zachovaly rimsky chram. Je tu katedrala s vyhlidkovym vnejsim ochozem, zahrady ve hradbach, akvadukt a spoousta bloudivych ulicek Opravdu hezke, a navic takovyto historicky klenot neni prilis zamoren turisty.
Takze odpocinkovy pulden se vydaril (ach ano, k veceri jsem objednal tunakovy stejk navic, takze skoncila zase prezranosti...), zitra bychom radi urazili tu stovecku, co nam zbyva k Atlantiku.

Ujeto 62 km, celkem 567 km. Nastoupano 350 m, cil ve vysce 210 m.

Do Portugalska

Dnesni program jsem stanovil na trapnych sedesat km. Po prujezdu kolem provincniho mesta Badajoz jsme meli zakotvit v pevnostnim mestecku Elvas. Jenze kdyz jsme rano vyjeli, dostali jsme se do roviny. Ze jsem o ni psal uz drive? Tohle byla OPRAVDOVA rovina, vyskomer se ani nehnul. Po dvou hodinach jizdy jsme I s nekolika fotopauzami byli na okraji Badajozu (a krajina sem byla opravdu oskliva, placata, s hnusnymi modernimi stavbami). Jedinou zajimavosti byl dumyslny system zavlazovacich kanalu, ktery nas stale doprovazel a taky ryzova(?) pole. Komplikovanou cestu kolem Badajozu nam paradoxne zjednodusila stavebni uzavirka silnice, kterou jsme chteli pouzit. Ztratili jsme tim zabrany a pouzili 3 km dalnice a usetrili tak pres pet kilometru dalsich. Tradicne kvalitni okreska nas zahy privedla na portugalsko-spanelskou hranici. Pripominala ji ruina celnice (Spanele a Portugalci vynalezli Schengen podstatne drive, nez zbytek Evropy) a jinak nic. Ani okolni pole nebyla prerusena, oni tu snad nemaji ani patniky...
Skokem se zmenila kvalita cesty, asi jako kdyz se prejizdi z Nemecka k nam, a taky se dost zhorsilo znaceni. Ale taky se otravna rovina zacala trosicku vlnit a na obzoru se na kopci objevilo mestecko Elvas. Ale jeste bylo treba dojet 14 km vymlacenou asfaltkou, proplest se hradbami a vystoupat na hlavni namesti. Cimz jsme se v jednu dostali do cile. A navic jsme pretocili hodinky o hodinu zpet, no to ne..., v poledne se koncit nebude. Obed, prohlidka pevnostniho mestecka (sila hradeb ukazuje, ze vztahy Spanelu a Portugalcu nebyly vzdy tak idylicke jako dnes) s peknymi kostely a ve tri jsme jeli dal. Novym cilem se stalo mestecko Vila Vicosa, kde podle icka v Elvasu melo byt ubytovani.
Naaaadherna cesta! Hned za Elvasem se cesta zacala vlnit horizontalne i vertikalne, olivove haje zahy vystridaly nekonecne aleje korkovych dubu. Na pastvinach se popasaly spousty stejku a dlouhou pauzu jsme si udelali u stada koniku. Tech 33 kilasku ubehlo opravdu prijemne, to byla opravdu cyklisticka krajina.
Ve Vile jsme samozrejme zacali hledat ubytovani. Nabidky nebyly spatne, zacinaly od 105 ecek za dvojak. Pak jsem ze zoufalstvi vyrazil za jednou sipkou s postylkou, kterou jsem predtim videl na kraji mesta. Hotylek v zapadlem udoli nabidl cenu 87... za vsechny!
Co jsme usetrili za ubytovani, radostne jsme prozrali na veceri ve mestecku A zitrejsi den zacne vystoupanim o 80 metru na 1,5 km, brr.

Ujeto 95 km, celkem 505 km. Nastoupano 810 m, spime ve vysce 280 m.

Cestou Las Vegas de Guadiana

To je honosny nazev, co? Tak se jmenovala uz vcerejsi cyklostezka a dnes se tak jmenovala I vedlejsi silnice, po ktere jsme cely den jeli. A rovnou priznam, ze nevim, co znamena, jenom to, ze Guadiana je hlavni reka oblasti.
Rano jsme chteli zacit opravou kol. Prestoze Villanueva je velke mesto, neuspeli jsme, nebyla. Podle zlatych stranek mel byt servis v sousednim meste Don Benito a, svete div se, byl. Pavel si koupil nove zadni kolo, prikoupili jsme stahovaky, vymenili Elisce draty a za hodku jsme uvedli techniku do perfektniho stavu. No a kdyz k tomu pridam, ze Janin kotnik uz se taky pomalu zbavuje boruvkove barvy a da se s nim i slapat skoro naplno, tak jsme I v perfektnim fyzickem stavu. Jenom ta elektronika nas trapí, ze 6 cyklokompu funguji uz jen dva (Bicikovic), ale jen Pavluv asi pocita presne.
Cekal jsem dnes fadni agroindustrialni krajinu, ale nastesti jsem se v prevazne mire ocekavani zmylil. Krajina byla sice opravdu plossi, ale rozhone ne nudna. Zakladem byla urodna rovina reky Guadiana, z niz obcas vystupovaly mirne kopecky. V nich se krajina dramaticky menila. Z velkych poli se staly olivove haje nebo pastviny s malebnymi oveckami. Celkove zeleny dojem prijemnych obloucku dovrsovaly obcasne hajky blize neurcenych stromu a take samozrejme cervenobile zemedelske usedlosti. Zvlastni, tam, kde je urodno, tam jsou hnusne agroidustrialni komplexy, a tam, kde puda rodi kameni je moc hezky.
Po 30 kilometrech byl cas na obed, vysel na mestecko Guarena. Po drobnem bloudeni pustymi ulickami (to je tu bezne, obcas mirne depresivni). A najednou jsme podle sluchu nasli hlavni namesticko a na nem prijemnou cervecerii. Majitelem/vrchnim byl muz, ktery (diky lehce svetlym vlasum a jinym rysum) vubec nevypadal na Spanela. Nabidka jidla nebyla velka (carne, kalamary, hranolky), ale vybrali jsme si :-). A kdyz jsem se zacal dozadovat pri objednavce piva normalniho skla (pro Spanely je velke pivo 0,3), taxe zeptal jestli nejsme Nemci. Kdyz jsem mu vysvetlil, jak to je, usmal se a pravil Praga a ze 11 let zil v Nemecku. Domnivam se, ze jeho maminka aspon 12. Namesticko u kostela bylo prijemne, mohli jsme protahnout siestu do tri. Stejnou krajinou jsme pak, zpocatku ztezka pokracovali dal. Trochu jsem se obaval komplikaci pri objezdu mesta Merida, ale docela to proslo, ani dalnice se nekonala. S jednou pauzou jsme bez problemu dosahli cile, zemedelskeho mistniho centra Montijo. Byl to jednoduchy den, denni kilometricky prumer byl 22,8 km/h.
Ubytovani se neobeslo bez scenky. Vrchni/recepcni, mtery videl ven na nasi skupinku, mi bez problemu nebidl pokoje (tedy, delal jako by tu praci delal za trest), a v zapeti mi sdelil, ze neni kam dat nase kola. Ponekud dusnou atmosferu po teto informaci rozptylil chlapik v monterkach, ktery na baru popijel pivo. Nabidl nam uschovu za rohbbem v jeho servisu. Myslim, ze by si mel vybrat od hotelu provizi, uz jsme vyrazeli jinam.
Vecer jsme vyrazili do mestecka. Pod dojmem vcera vecerni a dnes poledni zranice jsme zavrhli hospodu. V supermerkaci jsme nakoupili ca 0,5 l vina a 0,25 kg syra na hlavu a zabrali Plaza de Cervantes. Dobre bylo. Ale zranice to byla jako vcera, cili jsme si moc nepomohli.
Manana vamos entrar la Portugal.

Ujeto 83 km, celkem 410 km. Nastoupano 350 m, jsme ve vysce 150 m.

Via Verde

Guadelupe je zname jmeno. Provincie Extremaduro byla a je chuda a proto odtud spousta lidi vzdy odchazela, zejmena do Latinske Ameriky. A tak spousta mistnich nepodstatnych jmen jako Trujillo, Merida, Serena a dalsi, ktere maji spoustu jmenovcu (napr. Trujillo jich ma sedm). Ale to puvodni Guadelupe je prave tady a je to moc hezke mestecko. Jeho hlavni dominantou je velky klaster s katedralou v centru. Takze jsme ji opravdu nemohli vynechat, ve sbirkach meli I obrazy El Greca. Jenze jsme ve Spanelsku, coz znamena, ze snidame v devet, katedrala otevre v deset, a tim padem vyjizdime v poledne.
Koncime s horami. Louci se s nami sice nekolika symbolickymi vystupy, na vrcholu posledniho z nich bylo mestecko Canamero, kde bylo kolem druhe nezvykle zivo, a tak nas zlakalo na obed. Zvlnene sestupujeme do Logrosanu, kde zacina "via verde" - cyklostezka vybudovana na zrusene zeleznicni trati. Zacatek je uzasny. Stezka nas odvede pryc od civilizace I silnice a my jedeme udolim porostlym travou a keriky, mezitim meandruje ricka, pasou se kravy a ovce, kyc jak bic, nadhera. Jak pozvolna sestupujeme, krajina se zplostuje a stava se fadnejsi. Objevuji se pasy agroindustrialni roviny, ktera nakonec prevladne. Jak stezka nadherne zacala, tak ponekud neslavne konci. Nekolik kilometru pred cilem se nejasnym znacenim ztraci a my dojizdime do cile Villanueva de la Serena po statovce.
Mesto je vetsi, nez jsem cekal. V hotylku maji dost mist, nasli jsme dva cykloshopy (behem dne prisla o drat I Eliska), a vecere neni spatna. S Pavelm (D) jsme si ponekud nabehli, kdyz jsme si objednali parilladu. Ve volnem prekladu to znamena mix gril. V Chile to znamena zranice. Tady taky, ufff.

Ujeto 90 km, celkem 327 km. Nastoupano 460 m, cil ve vysce 260 m.

Pres dve pohori

V noci byla zima. Mozna i pod 5C, coz se nelibilo ani Pavlovu, ani memu spacaku. Oblekli jsme na sebe, co se dalo, Pavel (D.) i cyklovak. Ale rano bylo krasne azuro. Slunicko pozvolna vystoupalo nad olivy a dalo zapomenout nocnim otuzileckym cvicenim.
Pokracovali jsme po vcerejsi cyklostezce, bylo to krasne, asi jeste hezci nez vcera. Zacatek byl docela dramaticky, jen nahodou jsem usel srazce s obrovskym jelenem. Jeli jsme zase ubocim Monte Toledo, olivove haje stridaly piniove lesy a udoli slo za udolim. Docela nam tech 27 km zabralo dost casu, protoze jsme furt fotili.
Vsechno ma svuj konec a I nase silnicka vyustila na asfaltku prvni tridy. A rovnou v mestecku, takze uz byl I cas na obed. Krajina se zmenila - zmizely lesy a by jeli kopcovatou udolni planinou bez jedineho stromu. Takhle napsane to vypada divne, ale melo to sve kouzlo. Udoli ovsem koncilo sedlem Puerto de San Vicente ve vysce 807 m, nejvyssi misto nasi trasy. Soucasne rozdeluje hreben Sierry Altamira, kterou dale pokracujeme. Pred vesnici Alia pokracuje rozklad Pavlova (B.) trekace, vyletel dalsi drat a osma se sotva vejde do vidlice. Po marnem hledani pomoci se nakonec rozhoduje dojet pomalu poslednich 17 km do dnesniho cile, mestecka Guadelupe. Ale jede mu to docela slusne, zvlnenou krajinkou s ovcemi a kozami prinizdi jen s 10min zpozdenim.
Posledni 3 km jsou sileny krpal a po nem nechazime na kraji mestecka autoservis (cyklo tu nemaji). Po hodine neuspesnych pokusu stahnout improvizovane sestikolo je prijato jine reseni. Drat se prubezne ohyba, aby prolezl tesnym prostorem. Vznikla vlnovka sice neni esteticka, ale funkcni. Vecer u hotelu (spime na dosah slavneho klastera) jeste musi Pavel predelat spoustu niplu, ktere nevydrzely predchazejici centrovani. A taky zitra doufa, ze v cili bude cykloshop, ve kterem zakoupi nove zadni kolo, pro jistotu. Letity trekac neskyta mnoho jistot.

Ujeto 84 km, celkem 237 km. Cil ve vysce 620 m, nastoupano 1550 m.

Do Toledskych hor

Rano jak vymalovane. Kaficko s mlickem, croissant a muze se jet. Stoupame od reky Tajo (priste ji uvidime v Lisabonu), Toledo se koupe ve slunci (protislunci, bohuzel), a behem par kilometru mame prvnich 150 vyskovych metru. Podle mapy bychom meli jet po zlute okresce, ve skutecnosti je to v ceskych pomerech kvalitni jednicka, s odpovidajicim provozem. Po nastoupani se natahne po dlouhe rovine zohavene industrialnimi "stavbami". Nase nadeje, ze se vse zlepsi, stoupa s kazdym kilometrem od Toleda. V dalce se rysuji kopecky Toledskeho pohori, trochu podobne Ceskemu stredohori se vypinaji z mesety, ktera ma tady nadmorskou vysku kolem 750 metru. Po 35 kilometrech uz jsou kopecky na dohled a je cas obeda. Kupujeme si taveny syr v igelitovem "burtiku", ze ktereho se po otevreni zaludne vyklube sunkovy lancmit, ale de to. Aspon vice chutna mysacek, ktery se zde nazyva Mahon. Prodavaji ho v litrovych lahvich a opravdu se da pit (co to je mysacek a jak to vzniklo, najdete na http://live.adventura.cz).
Jede se dal, kopce se blizi a my se porad dreme rovinou. Ted uz opravdu, protoze se zvedl zapadni vitr ksichtak a je opravdu neprijemny. Mestecko Navahermosa je opravdu pekne a po nem krajina, ac placata, taky. Uz jsme na venkove. Zmizely podivne sklady a jine stavby a my jedeme nekonecnymi olivovymi haji, do kterych se vklinuji piniove lesy. Los Navalmorales mel byt dnesni cil, dokonce jsou tu oproti inetovym informacim dva hostaly. Ale koncit ve ctyri odpoledne se 72 km??? Jedeme dal, v 19 km vzdalene Espinoze se urcite neco najde... Skoncila superasfaltka a my jedeme po silnicce asfaltovane s hrubym sterkem. Krajina se skokem meni. Skoncila pole, jedeme kamennymi lesy a po par kilometrech dosahujeme udoli reky Pusa. Ten nazev si zaslouzi opravdu je malebne, zurcici ricka proteka louckani a pod tezce fotogenickym kamennym mostem. Ale sotva vystoupame z udolicka, je tu petikilometrova ksichtakova rovina. V sest vecer jsme v Espinoze, vesnicka pusobi pekne, obyvatelstvo zadubene. Hotel tu neni, jeden z mistnich mne vede k najemnimu domku "casa rural", aby mi pak u jeho vchodu vysvetlil, ze majitelka je v Madridu... Nakoupime zasoby a jedeme spat ven. Prvni vhodne misto nachazim po trech kilometrech v olivovem haji. Noc bude asi chladnejsi, funi studeny vitr a jsme 800 m vysoko. Likvidujeme zasoby, oblekame, co se da. Dobrou noc!
Ujeto 94 km, celkem 154. Start v 460 m, cil v 800 m, nastoupano 1000 m.

Den v Toledu

Dopoledne bylo planovane na prohlidku Toleda. Tedy pro vetsinu, my s Pavlem B. jsme meli na programu cykloservis. Ten prvni jsme nasli s pomoci strazniku velmi rychle, byl za rohem hotelu. Jenze majitel rikal neco o mechanikovi a pouzival hojne slovo manana. Ale aspon nam poradil, kde je dalsi obchod. Taky byl nedaleko, v obchodni ulici noveho mesta. Jenze zavreny. Bylo po pul desate a podle okolnich obchodu jsme usoudili, ze bude asi vhodne pockat do deseti. A skutecne, v deset se vse otevrelo, ovsem krome cykloshopu. Po dalsich minutach cekani jsem se ve vedlejsim kadernictvi dozvedel, ze obvykle otevira kolem pul jedenacte. A tak jsme meli s Pavlem trochu volneho casu na prvni pivo. A kdyz se obchod konecne otevrel, historie se opakovala Nicmene nam poradili, ze urcite dobre poridime na "poligono" par kilometru odtud. Usoudil jsem ze je to nejaka obchodni zona a tak jsme se radeji vratili do hotelu. Telefonicky jsme zrusili planovany predodjezdovy sraz, prodlouzili ubytovani do zitra, protoze bylo zrejme, ze nemame sanci planovanou trasu dnes ujet. Toledo tak vytesnilo planovany den v Evore, coz je mi opravdu lito. Ale ostatnim se v Toledu libilo a tak prodlouzeni uvitali.
Vzali jsme taxika, po kratkem dohadovani rozebrali kolo na prvocinitele, aby se veslo do kufru nobl auta a jelo se. Byli jsme docela radi, ze jsme nepodlehli sporinkovsvi a nesli pesky - bylo to osm kilometru. Servis jsme meli predobjednany z hotelu, rikali "no hay problema, 20 minutos" na montaz 2 dratu u kazety, vymenu prehazovacky a vycentrovani. Pavel si vybral prehazku a sli jsme na obed. Po 45 min jsme se vratili a zrovna se dokoncovalo. Za tu celou praci plus prehazku Alivio utratil Pavel jenom 30 eur! Neuveritelne. Zpatky se uz vracel po vlastni ose a ja mestskym autobusem. Vyslo to skoro nastejno.

Ve meste se mezitim zurive poznavalo. Toledo je nabite pamatkami, a v uzasnem labyrintu ulicek se turista drive ci pozdeji unavi a spocine v hospudce. Pri obede si Jana cestou na toaletu udelala paradni vyron kotniku. Jestli neni bezpecnejsi jezdit na kole, tam vyrony nehrozi.

Karel s Eliskou se odebrali na siestu, v poznavaci skupine jsme je nahradili s Pavlem. Prosli jsme katedralu, toulali se po vyhlidkach nad mestem, zastavili se na kafco v klidnem mistecku u kostela. Po vecernim srazu s Karlem a Eliskou jsme se sem vratili na zajimave vypadajici paellu. Jenze nas vysplouchli, kuchyne v sedm zavrela a my museli jinam. Nakonec jsme vybrali jednu lehce hogofogo vypadajici restauraci na starem meste s prijatelnymi cenami. Vsem se libilo a chutnalo, jenom mne nejak nesedlo. Paella jako predkrm byla sucha a bylo zrejme, ze na nas cekala minimalne od obeda, a jeleni gulas byl sice jedly, ale... No nelibilo se mi tam moc. To vcera to bylo lepsi. Jedli jsme v lidovce na zahradce, vybirali si levne dobroty primo z vitriny, jenom Pavel B. se s temi pecenymi prasecimi ousky moc netrefil.

Takze ujeto 9 km, a jenom Pavel. Zitra vyrazime do Toledskeho pohori.

Z Madridu do Toleda

Takhle rano jsem snad v zivote na letisti nebyl. 4:15 je znicujici cas pro sraz a reprezentuje 3:30 vstavani. Samozrejme, mimoprazsti kolegove vyrazeli kolem pulnoci apod, ale i tak... Let do Frankfurtu, prestup, a dalsi let do Madridu bez problemu, kdyz pominu opravdu hladove porce na palubach Lufthansy. Tradicni sborka kola na letisti mohla byt hotova za rekordnich 40 min, kdyby Pavel s Pavlou neobjevili na svych kolech paradni osmicky... Nojo trekace, ty nic nevydrzi, letecka preprava je narocna. Rozedelili jsme se: Pavlo se snazili seslapat obe kola tak, aby prosly rafkem. No a na mne zbyl pokus o vycentrovani, aby kola prosly brzdami. Po hodine driny se nakonec povedlo a mohli jsme vyrazit.
Zanmenalo to nejdriv kilometrovy pochod letistnimi chodbami ke stanici metra, soubouj s turnikety a jezdicimi schody. Stanice Nuevos Ministerios byla nejen prestupem na mestsky vlak, ale taky mistem prvnich kolizi na schodech, a tak od te doby vsechny presuny kol zajistovali chlapi... A ze tech schodu jeste byla spousta. Ale nakonec jsme stastne dorazili (v 1600, presne podle planu) na stanici Humanes na jiznim okraji Madridu.
Cesty jsou ve v elmi dobrem stavu. Na mape bila cesta je velmi slusna asfaltka a tak nam cesta slusne ubihala. Pak se mi v jednom mestecku nepodarilo chytit odbocku, a po triceti kilometrech jsme se ocitli u stare dalnice. Ale jeste predtim jsme se zastavili v outdoorove posilovne v jednom mistnim parku, je neuveritelne, jake nastroje dokaze clovek vymyslet.
Cesta po dalnici byla docela rychla, ale nudna. Zpestril nam ji Pavel, ktery zrusil drat a obnovil osmu. Nejak jsme to zflikovali, lec v tahlem osmikilometrovem sjezdu do Toleda mu ustreleny drat urval prehazovacku, cimz mame zajisten program na dopoledne.
Ubytovali jsme se v prijemnem hotylku Esperanza (Nadeje), po prochazce povecereli a je cas jit spat, byl to dlouhy den.
Ujeto 62 km, nmv startu 650 m, cile 470 m.

11 týdnů poté

Je to už neuvěřitelné, ale je to fakt už 11 týdnů, co jsem s sebou tak hloupě plácl chilském štěrku přivodil si tříštivou zlomeninu klíční kosti. Během těch následujících dní jsem si zažil různá poznání lidí. A jedno z těch nejvýznamnějších je to zdánlivě otřepané adventurní úsloví "není důležité kam jedeš, ale s kým". Z nastávající cesty z Madridu do Lisabonu se tak nečekaně stal rehabilitační pobyt: 1) pro mou klíční kost (aspoň mi to doporučila paní doktorka co o mne pečovala); 2) pro mého ducha - tentokrát jedu totiž s částí mnohokrát osvědčené araukánské party 2005, se kterou je radost cestovat doslova kamkoli (a to je mi moc líto, že ten zbytek z různých důvodů nemohl)

Tak nám držte palce, za pár hodin vyrážíme!