Pres dve pohori

V noci byla zima. Mozna i pod 5C, coz se nelibilo ani Pavlovu, ani memu spacaku. Oblekli jsme na sebe, co se dalo, Pavel (D.) i cyklovak. Ale rano bylo krasne azuro. Slunicko pozvolna vystoupalo nad olivy a dalo zapomenout nocnim otuzileckym cvicenim.
Pokracovali jsme po vcerejsi cyklostezce, bylo to krasne, asi jeste hezci nez vcera. Zacatek byl docela dramaticky, jen nahodou jsem usel srazce s obrovskym jelenem. Jeli jsme zase ubocim Monte Toledo, olivove haje stridaly piniove lesy a udoli slo za udolim. Docela nam tech 27 km zabralo dost casu, protoze jsme furt fotili.
Vsechno ma svuj konec a I nase silnicka vyustila na asfaltku prvni tridy. A rovnou v mestecku, takze uz byl I cas na obed. Krajina se zmenila - zmizely lesy a by jeli kopcovatou udolni planinou bez jedineho stromu. Takhle napsane to vypada divne, ale melo to sve kouzlo. Udoli ovsem koncilo sedlem Puerto de San Vicente ve vysce 807 m, nejvyssi misto nasi trasy. Soucasne rozdeluje hreben Sierry Altamira, kterou dale pokracujeme. Pred vesnici Alia pokracuje rozklad Pavlova (B.) trekace, vyletel dalsi drat a osma se sotva vejde do vidlice. Po marnem hledani pomoci se nakonec rozhoduje dojet pomalu poslednich 17 km do dnesniho cile, mestecka Guadelupe. Ale jede mu to docela slusne, zvlnenou krajinkou s ovcemi a kozami prinizdi jen s 10min zpozdenim.
Posledni 3 km jsou sileny krpal a po nem nechazime na kraji mestecka autoservis (cyklo tu nemaji). Po hodine neuspesnych pokusu stahnout improvizovane sestikolo je prijato jine reseni. Drat se prubezne ohyba, aby prolezl tesnym prostorem. Vznikla vlnovka sice neni esteticka, ale funkcni. Vecer u hotelu (spime na dosah slavneho klastera) jeste musi Pavel predelat spoustu niplu, ktere nevydrzely predchazejici centrovani. A taky zitra doufa, ze v cili bude cykloshop, ve kterem zakoupi nove zadni kolo, pro jistotu. Letity trekac neskyta mnoho jistot.

Ujeto 84 km, celkem 237 km. Cil ve vysce 620 m, nastoupano 1550 m.

Do Toledskych hor

Rano jak vymalovane. Kaficko s mlickem, croissant a muze se jet. Stoupame od reky Tajo (priste ji uvidime v Lisabonu), Toledo se koupe ve slunci (protislunci, bohuzel), a behem par kilometru mame prvnich 150 vyskovych metru. Podle mapy bychom meli jet po zlute okresce, ve skutecnosti je to v ceskych pomerech kvalitni jednicka, s odpovidajicim provozem. Po nastoupani se natahne po dlouhe rovine zohavene industrialnimi "stavbami". Nase nadeje, ze se vse zlepsi, stoupa s kazdym kilometrem od Toleda. V dalce se rysuji kopecky Toledskeho pohori, trochu podobne Ceskemu stredohori se vypinaji z mesety, ktera ma tady nadmorskou vysku kolem 750 metru. Po 35 kilometrech uz jsou kopecky na dohled a je cas obeda. Kupujeme si taveny syr v igelitovem "burtiku", ze ktereho se po otevreni zaludne vyklube sunkovy lancmit, ale de to. Aspon vice chutna mysacek, ktery se zde nazyva Mahon. Prodavaji ho v litrovych lahvich a opravdu se da pit (co to je mysacek a jak to vzniklo, najdete na http://live.adventura.cz).
Jede se dal, kopce se blizi a my se porad dreme rovinou. Ted uz opravdu, protoze se zvedl zapadni vitr ksichtak a je opravdu neprijemny. Mestecko Navahermosa je opravdu pekne a po nem krajina, ac placata, taky. Uz jsme na venkove. Zmizely podivne sklady a jine stavby a my jedeme nekonecnymi olivovymi haji, do kterych se vklinuji piniove lesy. Los Navalmorales mel byt dnesni cil, dokonce jsou tu oproti inetovym informacim dva hostaly. Ale koncit ve ctyri odpoledne se 72 km??? Jedeme dal, v 19 km vzdalene Espinoze se urcite neco najde... Skoncila superasfaltka a my jedeme po silnicce asfaltovane s hrubym sterkem. Krajina se skokem meni. Skoncila pole, jedeme kamennymi lesy a po par kilometrech dosahujeme udoli reky Pusa. Ten nazev si zaslouzi opravdu je malebne, zurcici ricka proteka louckani a pod tezce fotogenickym kamennym mostem. Ale sotva vystoupame z udolicka, je tu petikilometrova ksichtakova rovina. V sest vecer jsme v Espinoze, vesnicka pusobi pekne, obyvatelstvo zadubene. Hotel tu neni, jeden z mistnich mne vede k najemnimu domku "casa rural", aby mi pak u jeho vchodu vysvetlil, ze majitelka je v Madridu... Nakoupime zasoby a jedeme spat ven. Prvni vhodne misto nachazim po trech kilometrech v olivovem haji. Noc bude asi chladnejsi, funi studeny vitr a jsme 800 m vysoko. Likvidujeme zasoby, oblekame, co se da. Dobrou noc!
Ujeto 94 km, celkem 154. Start v 460 m, cil v 800 m, nastoupano 1000 m.

Den v Toledu

Dopoledne bylo planovane na prohlidku Toleda. Tedy pro vetsinu, my s Pavlem B. jsme meli na programu cykloservis. Ten prvni jsme nasli s pomoci strazniku velmi rychle, byl za rohem hotelu. Jenze majitel rikal neco o mechanikovi a pouzival hojne slovo manana. Ale aspon nam poradil, kde je dalsi obchod. Taky byl nedaleko, v obchodni ulici noveho mesta. Jenze zavreny. Bylo po pul desate a podle okolnich obchodu jsme usoudili, ze bude asi vhodne pockat do deseti. A skutecne, v deset se vse otevrelo, ovsem krome cykloshopu. Po dalsich minutach cekani jsem se ve vedlejsim kadernictvi dozvedel, ze obvykle otevira kolem pul jedenacte. A tak jsme meli s Pavlem trochu volneho casu na prvni pivo. A kdyz se obchod konecne otevrel, historie se opakovala Nicmene nam poradili, ze urcite dobre poridime na "poligono" par kilometru odtud. Usoudil jsem ze je to nejaka obchodni zona a tak jsme se radeji vratili do hotelu. Telefonicky jsme zrusili planovany predodjezdovy sraz, prodlouzili ubytovani do zitra, protoze bylo zrejme, ze nemame sanci planovanou trasu dnes ujet. Toledo tak vytesnilo planovany den v Evore, coz je mi opravdu lito. Ale ostatnim se v Toledu libilo a tak prodlouzeni uvitali.
Vzali jsme taxika, po kratkem dohadovani rozebrali kolo na prvocinitele, aby se veslo do kufru nobl auta a jelo se. Byli jsme docela radi, ze jsme nepodlehli sporinkovsvi a nesli pesky - bylo to osm kilometru. Servis jsme meli predobjednany z hotelu, rikali "no hay problema, 20 minutos" na montaz 2 dratu u kazety, vymenu prehazovacky a vycentrovani. Pavel si vybral prehazku a sli jsme na obed. Po 45 min jsme se vratili a zrovna se dokoncovalo. Za tu celou praci plus prehazku Alivio utratil Pavel jenom 30 eur! Neuveritelne. Zpatky se uz vracel po vlastni ose a ja mestskym autobusem. Vyslo to skoro nastejno.

Ve meste se mezitim zurive poznavalo. Toledo je nabite pamatkami, a v uzasnem labyrintu ulicek se turista drive ci pozdeji unavi a spocine v hospudce. Pri obede si Jana cestou na toaletu udelala paradni vyron kotniku. Jestli neni bezpecnejsi jezdit na kole, tam vyrony nehrozi.

Karel s Eliskou se odebrali na siestu, v poznavaci skupine jsme je nahradili s Pavlem. Prosli jsme katedralu, toulali se po vyhlidkach nad mestem, zastavili se na kafco v klidnem mistecku u kostela. Po vecernim srazu s Karlem a Eliskou jsme se sem vratili na zajimave vypadajici paellu. Jenze nas vysplouchli, kuchyne v sedm zavrela a my museli jinam. Nakonec jsme vybrali jednu lehce hogofogo vypadajici restauraci na starem meste s prijatelnymi cenami. Vsem se libilo a chutnalo, jenom mne nejak nesedlo. Paella jako predkrm byla sucha a bylo zrejme, ze na nas cekala minimalne od obeda, a jeleni gulas byl sice jedly, ale... No nelibilo se mi tam moc. To vcera to bylo lepsi. Jedli jsme v lidovce na zahradce, vybirali si levne dobroty primo z vitriny, jenom Pavel B. se s temi pecenymi prasecimi ousky moc netrefil.

Takze ujeto 9 km, a jenom Pavel. Zitra vyrazime do Toledskeho pohori.

Z Madridu do Toleda

Takhle rano jsem snad v zivote na letisti nebyl. 4:15 je znicujici cas pro sraz a reprezentuje 3:30 vstavani. Samozrejme, mimoprazsti kolegove vyrazeli kolem pulnoci apod, ale i tak... Let do Frankfurtu, prestup, a dalsi let do Madridu bez problemu, kdyz pominu opravdu hladove porce na palubach Lufthansy. Tradicni sborka kola na letisti mohla byt hotova za rekordnich 40 min, kdyby Pavel s Pavlou neobjevili na svych kolech paradni osmicky... Nojo trekace, ty nic nevydrzi, letecka preprava je narocna. Rozedelili jsme se: Pavlo se snazili seslapat obe kola tak, aby prosly rafkem. No a na mne zbyl pokus o vycentrovani, aby kola prosly brzdami. Po hodine driny se nakonec povedlo a mohli jsme vyrazit.
Zanmenalo to nejdriv kilometrovy pochod letistnimi chodbami ke stanici metra, soubouj s turnikety a jezdicimi schody. Stanice Nuevos Ministerios byla nejen prestupem na mestsky vlak, ale taky mistem prvnich kolizi na schodech, a tak od te doby vsechny presuny kol zajistovali chlapi... A ze tech schodu jeste byla spousta. Ale nakonec jsme stastne dorazili (v 1600, presne podle planu) na stanici Humanes na jiznim okraji Madridu.
Cesty jsou ve v elmi dobrem stavu. Na mape bila cesta je velmi slusna asfaltka a tak nam cesta slusne ubihala. Pak se mi v jednom mestecku nepodarilo chytit odbocku, a po triceti kilometrech jsme se ocitli u stare dalnice. Ale jeste predtim jsme se zastavili v outdoorove posilovne v jednom mistnim parku, je neuveritelne, jake nastroje dokaze clovek vymyslet.
Cesta po dalnici byla docela rychla, ale nudna. Zpestril nam ji Pavel, ktery zrusil drat a obnovil osmu. Nejak jsme to zflikovali, lec v tahlem osmikilometrovem sjezdu do Toleda mu ustreleny drat urval prehazovacku, cimz mame zajisten program na dopoledne.
Ubytovali jsme se v prijemnem hotylku Esperanza (Nadeje), po prochazce povecereli a je cas jit spat, byl to dlouhy den.
Ujeto 62 km, nmv startu 650 m, cile 470 m.

11 týdnů poté

Je to už neuvěřitelné, ale je to fakt už 11 týdnů, co jsem s sebou tak hloupě plácl chilském štěrku přivodil si tříštivou zlomeninu klíční kosti. Během těch následujících dní jsem si zažil různá poznání lidí. A jedno z těch nejvýznamnějších je to zdánlivě otřepané adventurní úsloví "není důležité kam jedeš, ale s kým". Z nastávající cesty z Madridu do Lisabonu se tak nečekaně stal rehabilitační pobyt: 1) pro mou klíční kost (aspoň mi to doporučila paní doktorka co o mne pečovala); 2) pro mého ducha - tentokrát jedu totiž s částí mnohokrát osvědčené araukánské party 2005, se kterou je radost cestovat doslova kamkoli (a to je mi moc líto, že ten zbytek z různých důvodů nemohl)

Tak nám držte palce, za pár hodin vyrážíme!